Jan Starý, www.fullmoonzine.cz, 2019
Na obrovském projekčním plátně se jen lehce čeří voda. Přichází Maja Ratkje, dýchá, syčí, prská do mikrofonu a skládá z těch drobných zvuků členité, ale decentní a barvou vlastně obyčejné plochy. Připojuje se Katarina Barruk s lidovými nápěvy, které v nekonečných repeticích fungují jako zaříkávání.
Ve vystoupení Avant Joik se sráží formální čistota a čirý experiment. Švédka Barruk přímo navazuje na sánské zpěvy joik, sama patří mezi deset posledních uživatelů jedné formy sánštiny, Norka Ratkje už je dávno legendou mezi hudebními odvážlivci, ale nepřestává s hledáním nových výrazů. Na jedné straně tu stojí jednoduchá, autentická tradice, na druhé neustálý rušivý neklid.
Jejich souhra funguje extrémně dobře a nemá vedoucího. Zpěvy dávají celku strukturu, ruchy a šumy na pozadí předcházejí vzniku příliš snadné idylky, ale zároveň vlastně oslavují organičnost: namísto kutilských hrátek se synťáky, které jsou v tzv. experimentální hudbě obvyklé, Ratkje pracuje s konkrétními, vlastně přírodními zvuky. Podobně i minimalistická projekce Mattiho Aikia věnuje pozornost přírodě a přirozenosti nikoli formou bombastických scén, ale zachycením všedních maličkostí.
Tenhle rituál jako by byl prastarý, mimo čas. A dal by se poslouchat celé hodiny. Probíhá i čistě vokální duet potměšilé čarodějnice Ratkje a dobré víly Barruk. Pak obdivujeme taneční pohyby Švédky. Tajíme dech u hrdelního mručení Norky. Fascinovaně sledujeme, jak k experimentům přecházejí obě hudebnice. A chceme tu magii vidět znovu.
